TCM - Trinity College of Music (1975-1996)

 

        Výuka teoretických předmětů

            První rok v zaměstnání byl zkušebním obdobím. Tučapský pracoval bez smlouvy, kdykoliv mu mohli ukončit pracovní poměr. Kromě nejistoty se zaměstnáním měl také problémy s angličtinou. Ačkoliv přišel do Anglie se slušnou jazykovou výbavou, potýkal se s problémy nejen v odborné hudební terminologii, ale i při konverzaci, protože každý student mluvil jinou angličtinou. Studenti však nějak vycítili jeho situaci a snažili se pomoci.

 

        Výuka kompozice

            Před vánocemi si ho rektor zavolal. Tučapský se obával, že jeho působení na škole končí. Místo toho dostal nabídku na rozšíření úvazku o výuku kompozice. V té době tam kompozici učili Arnold Cook, žák Hindemitha, Richard Arnel, šéf katedry kompozice a John Tavener. Dr. Cook odcházel do penze a jeho třídu Tučapský převzal. Přešlo k němu i několik žáků od Richarda Arnela. Tučapský nikdy předtím kompozici neučil, a proto žádal Dr. Cooka o radu. „Přebírám po vás třídu, nikdy jsem kompozici neučil, můžete mi říci, jak se to učí?“ na což mu Cook odpověděl: „Kdo to ví, kdo to ví, kdo to ví!!!“[1] Když se na totéž ptal později Tučapského Miroslav Košler, odpověděl mu, že vyučuje něco, o čem je přesvědčen, co se naučit nedá. Až do roku 1996 působil jako profesor ve třídě kompozice na Trinity College of Music v Londýně. Poté učil ještě dva roky některé studenty doma.

 

         Žáci

            Jeho výchovou prošlo i několik talentovaných žáků, jakými byli např. Daniel Schroyens, talentovaný a sebekritický Belgičan, Masao Kobayashi, Japonec, který zemřel ve 30-ti letech, Peter Wilson, který dodnes komponuje hudbu pro pedagogické účely, Dorothe Ebenlardt, Němka z Mnichova, která již vydala dva CD nosiče, Ianis Afgerions, Řek, na jehož popud napsal Tučapský Concertino pro klavír a smyčce a jehož zásluhou bylo premiérováno v Athénách, Bernard la Fontaine, všestranně nadaný Kanaďan. Jeho žáci obdrželi i různá ocenění, jako je např. Chappell Prize (1977 Paul Hughes, 1978 Pamela Moody), John Halford’s Prize (1976 Paul Hughes, 1977 Julia Ainscough), Royal Philharmonic Society (1978 Julia Ainscough, 1978 John Drinkwater) nebo Yehudi Menuhin Prize (1984 Daniel Schroyens).

 

        Dirigentská činnost

            Vedle pedagogické činnosti se snažil dostat ke sboru, k dirigování, aby mohl uplatnit své zkušenosti, které byly značné. Podařilo se mu příležitostně pracovat u takových těles, jako London Chorale nebo Philharmonic Chorus London, Royal Filharmonic Society London. Pracoval se sborem i v Coventry, ale bylo to únavné, včetně dojíždění 100 km od Londýna. Vždy se však jednalo o krátkodobé zástupy stálých dirigentů těchto těles. Dirigoval i vlastní skladby. Například 4. ledna 1976 dirigoval svou skladbu Nám, nám narodil se. Dokonce London Chorale pod jeho vedením provedly 21. března 1976 In Honorem Vitae a 25. září 1976 Lauds, Four dialogues for clarinet and piano (Londýnská premiéra), The Beginning and the End (Britská premiéra), Two Meditations, The Time of Christemas (Britská premiéra). S Trinitty College Vocal Ensemble provedl Five Lenten Motets ve dnech 19. - 20. března 1980. V roce 1981 nastudoval s Philharmonia Chorus Faureho Requiem. Anglie však má dost dobrých sbormistrů, proto se začal více soustřeďovat na kompozici. Zatímco v Čechách byl vnímán jako dirigent, který občas komponuje, v Anglii se začal prosazovat jako skladatel, který občas diriguje.

 

         Vzpomínky

            „V Chicagu se koná každoročně velký festival (Orchestra Clinic, jak se „americky“ říká) studentských a univerzitních orchestrů, jak symfonických, tak i specificky amerických „Symphonic Bands“. Během pěti dnů zde zazní desítky, snad i stovky skladeb původních nebo aranžovaných, ale také dost novinek. V roce 1979 měly na tomto festivalu premiéru dvě moje kompozice. Byl jsem pořadateli pozván a pochopitelně jsem pozvání bez váhání přijal. Věděl jsem, že K. B. Jirák je již mrtev (zemřel roku 1971), ale já jsem jel do Chicaga ještě pod živým dojmem našeho setkání v Olomouci i pod dojmem korespondence, která se mezi námi rozvinula. Několikrát jsem se prošel po Michiganském nábřeží a zastavil jsem se před budovou Roosevelt University, kde Jirák prožil dvacet krásných a plodných let svého života. Na festivalu Orchestra Clinic jsem se tedy s Jirákem nesetkal, ale náhodou jsem tam poznal dva české skladatele, kteří hrají v americkém hudebním životě důležitou roli: Karla Husu a Václava Nelhýbela, jejichž skladby byly rovněž na programu.[2]

 



[1] Rozhovor A. Krausové s Miroslavem Košlerem ze dne 19. 11 2002, Praha, (in. KRAUSOVÁ, Andrea: Antonín Tučapský. Praha: Konzervatoř, 2004)

[2] Tučapský, A.: Vzpomínka na K. B. Jiráka. Hudební rozhledy, 1999, roč. XLIV, č. 11, str. 16

 

Kontakt

Mgr. Michael Korbička mkorbicka@seznam.cz