Studijní léta (1943-1951)

 

Učitelský ústav Kroměříž (1943)

            Ivanovický kaplan Petr Pavel Neduchal měl kamaráda na Učitelském ústavu v Kroměříži, který pomohl Tučapskému na tento institut. Tučapský byl přijat ke studiu této školy, kde hlavní vyučovací náplní byly hudebně teoretické předměty a sborový zpěv. Dlouho zde však nepobyl, neboť i na této škole došlo k omezení stavu studentstva a všichni mimoměstští studenti byli asi po dvou týdnech přesunuti do Valašského Meziříčí.

 

Učitelský ústav Valašské Meziříčí (1943-1947)

            „Byl jsem rád, že poznám Valašsko, které bylo tehdy, co se týkalo lidových písní a tanců, velmi živé. O nedělích a slavnostech se tam konaly typické valašské plesy, všichni byli v krojích.“[1] „Jeden náš profesor, Arnošt Kubeša, znal každý patník, všechny kapličky a Boží muka na Valašsku museli studenti ovládat. Ale že byli husité…no o tom se také zmínil. Hlavně ale dějiny Valašska. A tento profesor byl zanícený folklorista, sbíral lidové písně zároveň se skladatelem Janem Nepomukem Poláškem. Sebrali jich asi deset tisíc a pět svazků vyšlo tiskem. Brzo po válce A. Kubeša založil studentskou cimbálovou kapelu, v níž jsem hrál na klarinet. Tak jsem poznal valašskou a také slováckou kulturu i aktivně - poznal jsem folklór do té doby neznámý. Hrávali jsme na festivalech v Rožnově a Praze, v Brně na stadiónu, dvakrát natáčeli pro rozhlas v Ostravě a na různých svatbách.“[2]

            Na Učitelském ústavu učil hudbu Václav Dittrich a vedl ve Valašském Meziříčí mužský sbor „Beseda“ (Tučapský jim později věnoval úpravu lidové písně Šťuká sa mi a dvě vánoční skladby). „Po válce se Dittrich přejmenoval na Dětřicha, stejně jsme mu říkali Venca“.[3] Tučapský zpíval ve sboru v letech 1945-1947 druhý tenor a seznámil se se základním pěveckým mužským repertoárem, se skladbami Křížkovského, Smetany, Foerstera a dalších.

            Ve škole šly Antonínovi především humanitní předměty. „Ani z matematiky jsem nemíval špatné známky, ale spíš proto, že na mě profesoři brali ohled kvůli muzice. Na Učitelském ústavu spočívalo hlavní těžiště práce ve sborovém zpěvu a ten mě přímo nadchnul.“[4] I písňová tvorba byla mu již tehdy blízká, a to netušil, že se stane těžištěm jeho dalších tvůrčích aktivit. „Pamatuji si, jak jsme byli ještě před maturitou na lyžařském výcviku v Beskydách. Přes den se lyžovalo a večer byla vždycky zábava, do níž musel každý něčím přispět. Někdo zahrál na hudební nástroj, jiný recitoval, spolužačka Dana Hurníková – sestřenice Ilji Hurníka – zase zazpívala krásnou slezskou píseň Dyž verbujú, budú brat. A protože mě velice zaujala ta píseň, druhého dne jsem ji upravil pro tři hlasy, s děvčaty nastudoval a večer předvedl. A představte si, že ta píseň se v mojí úpravě zpívá dosud.[5] Už třiapadesát let! Později jsem se po ní pídil ve všech možných zpěvnících. Objevil jsem ji až o mnoho let později v úpravě, považte, Ilji Hurníka. Zřejmě to byla oblíbená píseň jejich rodiny.“[6] Studium na učitelském ústavu zakončil 13. června 1947 maturitou, a získal tím učitelskou kvalifikaci pro národní školy. K tomuto povolání však nijak zvlášť netihnul.

 

Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity v Brně (1947 - 1951)

            Na nově založené fakultě v r. 1946 se zpočátku hledala náplň výuky. Stala se jí hra na klavír, housle a sborový zpěv. Historii vyučoval Bohumír Štědroň, harmonii Dr. Zdeněk Blažek, později ředitel Konzervatoře v Brně, dirigování Vilém Steinmann, kontrapunkt a hudební formy Jan Kunc. Tučapský nastoupil na Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně po maturitě v roce 1947. Obor hudební výchova studoval až do roku 1951. Zajímala ho především harmonie a hudební formy. Jan Kunc přednášel velmi zajímavým způsobem. Svůj výklad podkládal notovými příklady. Tučapský jím byl natolik nadšen, že tento předmět absolvoval dvakrát. Byl to také Jan Kunc, kdo posuzoval jeho první skladby. Po ukončení studií k němu Tučapský chodil i soukromě. Velký vliv na jeho umělecký rozvoj měl i Bohumír Štědroň, první vedoucí hudebního semináře. Mezi fakultami Masarykovy univerzity existovala spolupráce, a tak Tučapský navštěvoval paralelně i vybrané přednášky z hudební vědy a estetiky na filozofické fakultě, kde učil Jan Racek. Ten velmi rychle pochopil, že při zkouškách není nutné po něm požadovat hudebně vědecké znalosti v příliš velkém rozsahu. Říkával: „Z vás stejně nikdy muzikolog nebude“.[7] Studia zakončil státní zkouškou 30. srpna 1951.

 

Janáčkova akademie múzických umění (1951)

            Během posledního roku studia se Tučapský přihlásil na JAMU, kde chtěl studovat a rozvíjet skladatelské a dirigentské schopnosti. Intonaci a sluchovou výchovu absolvoval u Josefa Veselky, dirigování u Jana Šoupala a skladbu u Jana Kunce. Díky němu velmi dobře zvládal řemeslo. Kunc mu vždy říkal: „Experimenty, to je vaše riziko“.[8] Tučapský svému učiteli později jako výraz vděčnosti věnoval skladbu Kvítí milodějné a Dvě fugy pro klavír. Jan Šoupal musel ještě týž rok opustit školu z politických důvodů a na jeho místo nastoupil Vilém Steinmann, u něhož Tučapský již studoval na Pedagogické fakultě v Brně. Navíc rodiče ho už nemohli dále podporovat na studiích, a proto se školou skončil a nastoupil na pedagogickou dráhu.



[1] tamtéž

[2] Vašák, V.: Putování s polodrahokamem. Xantypa, květen 2002, str. 82-85

[3] v rozhovoru s A. Krausovou 10. 10. 2003

[4] Vašák, V.: Putování s polodrahokamem. Xantypa, květen 2002, str. 82-85

[5] Tato píseň byla uvedena na 39. ročníku Jihlavského festivalu 30. 6. 1996 Dětským pěveckým sborem Domino z Opavy pod vedením PaedDr. Ivany Kleinové

[6] Vašák, V.: Putování s polodrahokamem. Xantypa, květen 2002, str. 82 - 85

[7] Osobní rozhovor mezi autorem práce a A. Tučapským ze dne 28. 9. 2008, Brno

[8] tamtéž

 

Kontakt

Mgr. Michael Korbička mkorbicka@seznam.cz