Návrat Tučapského tvorby

 

Tučapského tvorba se u nás do roku 1989 příliš neuváděla pro její „nepsaný zákaz“. Občas se někdo našel, kdo jeho dílo uvedl, ale bylo to velmi zřídka.

 

        Vyškov 1988

            Teprve roku 1988, když se blížila Tučapského šedesátka, vzpomněl si PhDr. Antonín Jíša na výročí tohoto světově uznávaného vyškovského rodáka. Josef Špidla, člen Vyškovského smíšeného sboru, zaslal Tučapskému dopis, který kromě blahopřání k životnímu jubileu obsahoval též prosbu, aby skladatel zaslal notový materiál s návrhem autorského koncertu ve Vyškově: „Z nejrůznějších pramenů se dovídáme o Vašich zahraničních úspěších, které nenechávají nikoho na pochybách, že Vaše dílo patří k současné světové špičce. U příležitosti Vašich šedesátin vzpomínáme rovněž na Vaše působení v Československu, ať už to bylo vaše pedagogické mistrovství, skladatelská činnost či vedení PSMU.

Náš pěvecký sbor vzniknul v roce 1984 při Besedním domě ve Vyškově. Dá se říci, že jsme na počátku své činnosti. V čele sboru je Dr. Antonín Jíša, který svou přesnou systematickou prací přivedl sbor k poměrně dobré úrovni amatérských sborů. Do základního fondu našeho repertoáru zařadil i četné Vaše úpravy lidových písní.

Byli bychom nesmírně rádi a znamenalo by to pro nás velikou čest, kdybychom mohli interpretovat i některé Vaše novější věci. Jelikož tyto práce nejsou zatím u nás publikovány tak, jak bychom si přáli, dovolujeme si Vás požádat o zaslání některých skladeb pro smíšený sbor a dále tak šířit slávu našeho rodáka, na kterého jsme všichni hrdi.“[1]

Noty obdržel téměř obratem. Sbormistr Jíša rozeslal materiály vyškovským hudebníkům, ale dočkal se velkého zklamání - téměř nikdo tuto hudbu hrát nechtěl a většina obeslaných hudebníků mu notový materiál s odmítnutím vrátila, takže z plánovaného koncertu nebylo nic. Jíša toto fiasko několik let před Tučapským tajil a v dopisech do Anglie vysvětloval, že koncert se bude konat v Opavě, kam se mezitím přestěhoval. Působil zde jako sbormistr Operního sboru Slezského divadla a doufal, že se mu podaří Tučapského koncert uskutečnit alespoň tady.

 

         Opava 1990

            Situace v Opavě byla úplně jiná než ve Vyškově. Zdejší Jíšovi kolegové z LŠU si uvědomili, jak mimořádná se jim naskytla příležitost k tomu, aby byli první v republice, kdo uspořádá Tučapského autorský koncert. S nevšedním zájmem, ochotou a profesionálním přístupem se realizace koncertu ujali.

Koncert proběhl 14. března 1990. Byl ojedinělým holdem přítomnému skladateli, a když byl vyzván k dirigování Nešverovy „Moravěnky“ s PSMU, řada posluchačů se neubránila dojetí.

Je přirozené, že na koncert se sjela řada jeho přátel téměř z celých Čech a Moravy a atmosféra, která nastala po koncertě, byla neopakovatelným zážitkem.

Řada deníků přinesla o této výjimečné hudební události podrobné komentáře: Hudba síly a velké lásky (Lidová demokracie), První Čech v Královské společnosti (Moravskoslezský den).

 

         Europa Cantat 1990

            V roce 1990 byl Tučapský pozván do Tábora, aby v rámci Europa Cantat nastudoval svoje Dva hymnické zpěvy. Sbor řídil na koncertech v Táboře i Praze. V roce 1993 byl jmenován prezidentem 4. mezinárodního sborového festivalu Europa Cantat v Táboře a Praze.

 

            Ostrava 1991

            Tučapského ostravský „come back“ se odehrál 26. března 1991 v Divadle Petra Bezruče. Na programu zazněly Tučapského úpravy dvou lidových písní (Ej rano, rano, Kole Jarošova) v provedení Ostravského dětského sboru v čele s Milanem Chromíkem, Sonáta pro flétnu a klavír v provedení flétnisty Josefa Pukovce a klavíristy Jaromíra Klepáče, Fantasia quasi una sonata v provedení Milady Tomáškové, Láska a žal I. v podání Evy Dřízgové-soprán, Eduarda Dřízgy-klavír a Petra Bohuše-klarinet, Pod Ukvaly v provedení hobojisty Dušana Foltýna a klavíristy Jaromíra Klepáče, úpravy písní V širem poli, Oj včerajky za spolupráce houslisty Luďka Capa a klavíristky M. Tomáškové a Polnice milostivého léta v provedení Vysokoškolského pěveckého sboru Pedagogické fakulty v Ostravě za řízení Lumíra Pivovarského.

 

            Vyškov 1992

            Opavský koncert byl reprízován o dva roky později ve Vyškově. Tučapského dojetí při příjezdu na koncert do Vyškova (i s paní Beryl Tučapskou, která interpretovala písně svého manžela) dne 10. dubna 1992 dokládají jeho slova, že přijíždí s velkou radostí po letech do Vyškova a že je to pro něj velký den a moc se těší na koncert.

Z  první části koncertu stojí za povšimnutí především klavírní triptych Burlesca, Tristezza a Toccata v podání Kataríny Strakové a tři lidové písně, které v originále, tedy češtině a slovenštině, zazpívala skladatelova manželka Beryl Tučapská.

Druhou část koncertu zahájil dětský pěvecký sbor ze ZŠ Vyškov Purkyňova, který pod vedením Mgr. Jitky Kummerové přednesl pět lidových písní v úpravě Antonína Tučapského.

Vyvrcholením celého večera bylo vystoupení Vyškovského smíšeného sboru, který zahájil cyklem Antonína Tučapského Domov. Toto téma jakoby symbolizovalo autorovu osobnost a jeho duši. Emotivně navázalo na „Pět velikonočních motet“, které autor věnoval památce svých rodičů pochovaných ve Vyškově.  Na závěr vystoupil na prkna Besedního domu sám Antonín Tučapský.

            V souvislosti s tímto koncertem otiskly Vyškovské noviny následující rozhovor s Antonínem Tučapským:

„Pane doktore, nejste zatrpklý na svou vlast, která se k vám zachovala tak macešsky?

Ne, rozhodně ne. Tuto otázku mně položilo neoficiálně už několik lidí, ale mohu upřímně prohlásit, že po tom všem, co se stalo, jak se se mnou tady zacházelo, ani minutu jsem nezatrpknul. Nechtěl bych tu situaci znovu prožívat. To ne, možná už bych to znovu podruhé nevydržel, a teď už na to vzpomínám s humorem. Řekl bych, že s časovým odstupem jako by se můj duchovní vztah k rodné vlasti a krajině ještě násobil.

Máte svůj typický vyhraněný muzikantský rukopis. Samozřejmě česká a moravská lidová hudba je v něm zcela zřetelná. Jak moc vás v cizině ovlivňovala?

To je jistě v krvi. Vždyť lidová píseň je první hudební zážitek člověka. Můj otec byl docela obyčejný švec, který si u verpánku v Opatovicích zpíval jednu písničku za druhou. Já sedával vedle něho a postupně se k němu přidával. No a v cizině se to v člověku odehrává znovu a inspiruje, ovlivňuje tvorbu.

Co pro vás bylo nejtěžší, když jste musel opustit svou zem, zaměstnání, dirigování?

Ztratil jsem nejdříve zaměstnání – dobré zaměstnání, byl jsem docentem na Pedagogickém institutu v Ostravě, to byla existence, ale nejvíc jsem byl postižen tím, co jsem měl rád a co jsem rád dělal – práce s moravskými učiteli, které jsem převzal po smrti slavného vyškovského rodáka Jana Šoupala. V tom jsem viděl tu největší životní náplň, nebo chcete-li poslání. To, že jsem komponoval, to jsem si odnesl s sebou, to mi zůstalo, to mi nikdo nemohl vzít, ale práce s PSMU byla navždy zmařena.

Jak jste prorážel ve Velké Británii po svém odchodu z Československa v roce 1975?

Když jsem odcházel do Anglie, neměl jsem nejmenší tušení, co budu dělat. Bylo mně to tenkrát jedno, protože jsem v Československu končil jako nekvalifikovaný pracovník ve stavebnictví. Říkal jsem si: v nejhorším tohle můžeš dělat i v Anglii. Přesto jsem doufal, že se k muzice ještě dostanu. Po příjezdu do Anglie jsem napsal několik desítek žádostí, pomáhalo mi pár přátel, které jsem v Británii měl. Nakonec jsem dostal dvě nabídky. Jedna z Manchesteru, něco jako brněnská JAMU a pak Triniti College of Music v Londýně, kde jsem byl přijat a vlastně působím dodnes, už vlastně 17. rok. Ještě na žádném pracovišti jsem nebyl tak dlouho.

Co pro vás znamená jmenování za člena Královské společnosti hudebníků? Jste vlastně první Čech, který se tímto může pochlubit.

Je to čestná funkce. Bezesporu však neobyčejná pocta, které si velice vážím.

Patříte mezi nejvyhledávanější autory sborové tvorby na světě. Jaký je to pocit vypracovat se z pomocného stavebního dělníka (sice proti své vůli, ale přece) až k metám nejvyšším?

Nerad mluvím o vlastní tvorbě. Faktem však zůstává, že v oboru vokální a sborové tvorby mám v Anglii celkem dobrý zvuk, opravdu velmi dobrou reputaci. Zpěváci velmi rádi moje skladby zpívají, přestože nejsou vždycky jednoduché a nejsou konvenční. Také vím, že publikum moje skladby rádo poslouchá. Vlastně víc si nemohu přát.

Skladba, které si nejvíce ceníte ve své tvorbě?

Oratorium Stabat Mater. Je dva roky staré, ale už se dožilo mnoha provedení. Mimochodem zítra, to je 11. dubna, bude uvedeno v Anglii dvěma různými společnostmi. Já tam nebudu, protože jsem dal přednost Vyškovu.

Otázka pro paní Beryl Tučapskou: Jste profesionální zpěvačka. Jak se vám spolupracuje s manželem?

Dobře. Až na to, že mi slíbil, že pro mě bude psát písničky a já jsem musela čekat 12 let, než svůj slib splnil. Ale zato jsou skvělé. A já ráda zpívám.

Antonín Tučapský: Moje žena skutečně musela čekat 12 let. Tady se uplatnilo ono přísloví, že ševcova žena a kovářova kobyla chodí bosy.

Co byste vzkázal členům Pěveckého sdružení moravských učitelů?

Za prvé, že je moc srdečně pozdravuji a často vzpomínám. Vím, že je teď pro ně těžké období po všech stránkách, kulturně i ekonomicky. Prosím, vyřiďte jim, aby to vydrželi v této době, protože bez moravských učitelů si nedovedu vlastně českou hudební kulturu představit a bez moravských učitelů by tam byla veliká mezera.“[2]

Po návratu do Londýna Tučapský napsal vzpomínku, která byla uveřejněna ve Vyškovských novinách. „Po milém a přátelském uvítání na vyškovské radnici jsem byl tázán, zda bych se nechtěl podívat nahoru na věž. Samozřejmě, že jsem tuto nabídku bez váhání přijal, sto schodů jsem zdolal bez obtíží a posléze stanul na ochozu této charakteristické věže. Při pohledu dolů na náměstí se mi hned vybavil Bohuslav Martinů, který na věži v Poličce prožil svoje ranné dětství a s patřičným nadhledem pozoroval lidské mraveniště pod sebou.

Bylo krásné jarní odpoledne a pohled, který se mi najednou otevřel, byl nečekaně působivý. Můj rodný kraj, který tak důvěrně znám, ležel přede mnou jako na dlani. Můj zrak se spontánně obrátil západním směrem k Drahanské vysočině. Protáhlý, zalesněný kopec Rozepře stojí pevně a neúchylně na svém místě, jako stával za mého dětství. Zahleděl jsem se upřeně v tu stranu – hledal jsem svoje rodné Opatovice. Ty jsou dobře ukryty v dolině, ale přece jen jsem něco zahlédl: několik domků na horním konci vesnice, přikrčených ke skalnaté stráni, vykukuje ze záplavy stromů. Říká se tam „Na Betlémě“ a v tom posledním domečku jsem se narodil a prožil krásné dětství. Často jsem vysedával na stráni, poslouchal bzučení včel a vrzání cvrčků a hleděl na tu širokou hanáckou rovinu s Hostýnskými vrchy na druhém konci. Tak se mi celá Morava rozprostírala před mými dětskými pohledy – věže vyškovského kostela a radnice doplňovaly tento nezapomenutelný obraz. Tehdy jsem netušil, že se jednoho dne budu dívat opačným směrem: s radniční věže na „Betlém“ a na tu moji stráň, kde tak krásně kvetly akáty a voněly medem. Potom jsem se trochu pootočil ve směru hodinových ručiček, pohledem jsem přelétl Lhotu, Kozí Horku a Radslavice a na obzoru mne na chvilku zaujaly červené střechy Zelené Hory. (Místní rodáci mne možná poopraví: nikoliv Zelená Hora, ale Kopčany. Oba názvy znám, oba jsou velmi přiléhavé). Obrátil jsem se rovnou k severu – hledal jsem Pustiměř. Ten sice zůstal ukrytý za kopcem, ale já jsem si ho tam někam domyslel. Toto útulné městečko nemohu opominout. V Pustiměři jsem totiž poprvé viděl a slyšel Smetanovu Prodanou nevěstu.          Zdá se to k nevíře, ale je tomu tak! V živém, profesionálním provedení. Bylo to na pouti na sv. Annu. Nemohlo být vybráno vhodnější prostředí – opravdovská pouť, ne pouze naaranžovaná na scéně s umělými kulisami. Přijel celý soubor brněnské opery i s orchestrem. Byl jsem jako v Jiříkově vidění, hlava se mi točila ze všeho, co jsem viděl a slyšel. Dodnes mi utkvěl v paměti tenorista Josef Kejř v roli Vaška. Hodinové ručičky pomalu posouvaly můj zrak směrem východním. Zastavil jsem se u bílého bodu, který mi dával tušit, že tam někde jsou Ivanovice. Několik mých silných hudebních zážitků je spojeno s tímto hanáckým městem. Tam jsem poprvé viděl Dvořákovu Rusalku. (Zdá se to k nevíře, ale je to tak!) Bylo to opět v provedení brněnské opery (tentokrát jen s klavírem) a dodnes slyším mohutný hlas Leonida Pribytkova, který tak sugestivně zpíval Vodníka. Velkým zážitkem bylo i setkání s „živým, chodícím“ hudebním skladatelem, ivanovickým rodákem Janem Uhlířem. Jeho vojenské pochody jsem později často hrával. Z Ivanovic také pochází známý varhanní virtuos a skladatel Bedřich Wiedermann, profesor pražské konzervatoře. Je toho hodně, co jsem s vyškovské věže uviděl a co se mi za tu chvilku vybavilo v paměti – zmíním se jen o několika dojmech. Malé pootočení a upoutá vás kostel ve Švábenicích. Tam působila a zemřela učitelka Eleonora Janáčková, sestra slavného skladatele. Janáčkova matka Amálie dva roky bydlela u své dcery ve Švábenicích, ale nakonec odešla umřít na Hukvaldy. Leoš Janáček svoji matku a sestru jednou ve Švábenicích navštívil. A ještě kousek dál, tam, co nic není vidět, leží dobře utajeny Medlovice, kde mne místní muzikanti uváděli do dechovkové praxe. Dál ve směru hodinových ručiček jsem poznal les nad Orlovicemi, potom Zouvalku a zahleděl jsem se k jihozápadu.

Hledal jsem Rousínov, rodiště Františka Sušila, ale ve výhledu mi bránil tučapský kopeček, za kterým se choulí obec Tučapy. Přiznám se, že jsem tam nikdy nebyl, přestože moje jméno je podezřele podobné, od Tučap odvozené. Hned vedle na skále se tyčí dominanta kraje, kterou nelze přehlédnout: kostel sv. Martina v Lulči. Na hřbitově u kostela je pochována matka Zdeňka Fibicha. Její hrob už dávno neexistuje – otec Zdeňka Fibicha byl lesmistr a v tomto povolání vystřídal různá místa v Čechách a na Moravě, a tak se dostal i na Vyškovsko. V Lulči se narodil další významný varhaník Jan Bedřich Krajs, profesor na státní Pražské konzervatoři, žák a příbuzný B. Wiedermanna. Malé pootočení k západu, na chvilku mne zaujme Chocholík nad Drnovicemi, kruh se uzavírá a moje hudební exkurze končí. Znovu ten protáhlý lesnatý kopec Rozepře, kterému tak v Opatovicích nikdo neříká. To je prostě Vošlouch, i pro mne je to Vošlouch a Vošlouchem zůstane.

Asi před deseti lety jsem byl na vrcholu (vlastně na ochozu) Empire State Bulding v New Yorku. Tato po mnoho let nejvyšší budova na světě je asi o tři sta metrů vyšší než vyškovská radnice, dostat se na sám vrchol je celkem pohodlné. Jen se musí třikrát přestupovat z výtahu do výtahu. Pohled odtamtud je úchvatný. Také jsem byl jednou na samém vrcholu pověstné sopky Vesuvu, která vyškovskou věž převyšuje asi o 1200 metrů. Výstup je velmi namáhavý: brodit se sopečným popelem a vyhaslou lávou není příjemné, ale vyplatí se to. Pohled na všechny strany je grandiózní, zatímco pohled do „útrob země“, do samého jícnu kráteru je úděsný a hrozivý. Na tato i jiná pozoruhodná místa už se asi nikdy nedostanu a přiznám se, že mne to ani moc neláká, ale na věž vyškovské radnice bych znovu rád vystoupil a pokochal se pohledem po známém rodném kraji. Snad se mi to ještě někdy poštěstí.[3]

22. června 1988 obdržel od svého přítele Arnošta Onderky dárek ke svým šedesátým narozeninám. Přehledný soupis (katalog) svých skladeb od roku 1954 do roku 1982. V témže roce (1988) se zúčastnil Mezinárodní soutěže Renconters Internationale de Chant Chore ve francouzském Tours, kde získal druhou cenu za sborový cyklus Babí léto, o rok později první cenu, v roce 1979 dokončil oratorium Missa Serena, které věnoval papeži Janu Pavlu II. Je to zároveň období, kdy přemýšlí o svém návratu do vlasti.

 

            Čestný doktorát (1996)

            7. listopadu 1996 byl A. Tučapskému slavnostně udělen čestný doktorát na Masarykově univerzitě v Brně. O toto významné ocenění se velkou měrou zasloužil především Tučapského dobrý přítel, Prof. PhDr. Miloslav Buček, CSc., který řadu let působí na této fakultě.

Když se profesoru Bučkovi naskytla příležitost podat návrh na udělení čestného doktorátu absolventu Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity s výrazným vědeckým nebo uměleckým profilem, vzpomněl si na svého přítele a kolegu A. Tučapského a navrhl ho jako vhodného kandidáta. Děkan a vědecká rada jeho kandidaturu jednoznačně schválili. Vypracovaný návrh úspěšně prošel oponentním a schvalovacím řízením. Nejdůležitějším dokumentem ke schválení čestného doktorátu byl „Návrh na udělení čestného doktorátu prof. Dr. Antonínu Tučapskému“, který vypracoval prof. PhDr. Miloslav Buček, CSc. a předal ho děkanovi dne 25. března 1996. Tento dokument obsahoval Tučapského stručný životopis, etapy studia, pedagogickou, sbormistrovskou, skladatelskou, publikační a přednáškovou činnost.

„Po dobu svého pobytu v zahraničí se Antonín Tučapský podílí na šíření české hudby a kultury zejména v Anglii. Stal se propagátorem sborových skladeb Pavla Křížkovského, Bedřicha Smetany, Leoše Janáčka atd.

S respektem se lze dívat na obsáhlý seznam jeho skladeb, zejména sborových, již přes tři sta opusů, které jsou stále živou součástí amatérských i profesionálních sborů a jejich repertoáru.

Nelze opomenout pedagogický a hudebně metodický význam mnohých jeho skladeb a skladbiček, zejména vokálních. Píše je autor, který je dokonale sžit s vokální problematikou. Nacházíme je v učebnicích HV pro ZŠ, ZUŠ, střední školy i ve vysokoškolských skriptech.

Za vrcholná jeho díla považujeme oceněné skladby v mezinárodních soutěžích a zejména celovečerní dílo, kantátu Stabat Mater, provedenou také v ČR v roce 1992.

Jeho sbormistrovská činnost v historii PSMU nebude nikdy zapomenuta. Stál v čele nejvýznamnějšího mužského sboru deset roků a přičinil se o jeho umělecký rozvoj uznávaný po celé Evropě.

Za reprezentativní nahrávku v edici Gramofonového klubu považujeme „Mužské sbory Leoše Janáčka (Supraphon Praha 1971), která podněcuje k zamyšlení nad způsobem interpretace Janáčkova sborového díla. O významu a kvalitě nahrávky (PSMU a A. Tučapský) svědčí to, že tehdejší podnik Artia ji současně vydal pro tuzemské zájemce a diskofily.

Z publikační činnosti vyzvedáváme díla metodického charakteru (zde citované), jejichž myšlenky a názory jsou stále živé i pro současnou hudební pedagogiku a jsou využívány na katedrách Hv PdF.

Za nejvýznamnější muzikologickou práci Antonína Tučapského je považována publikace „Mužské sbory Leoše Janáčka a jejich interpretační tradice“, kterou recenzovali prof. Z. Blažek a prof. B. Štědroň. V muzikologické literatuře je to práce ojedinělá.

Při hodnocení jeho osoby nelze opomenout osobní, pedagogickou i uměleckou perzekuci v době totality, s kterou se Antonín Tučapský velmi těžce vyrovnával.“[4]

Dne 10. července 1996 zaslal prof. Miloslav Buček prof. Antonínu Tučapskému dopis, ve kterém mu sděluje, že Masarykova univerzita schválila udělení čestné vědecké hodnosti doktora věd o umění právě jemu. Z tohoto dopisu uvádím:

„Milý příteli – Toníčku.

Doufám, že tento dopis nalezne svého adresáta a že jeho obsah Tě potěší a budeš na něj písemně, nebo telefonicky reagovat. Jedná se o následující. V tomto roce na podzim bude pedagogická fakulta slavit 50. výročí svého vzniku. Rámcový program přikládám. Byl jsem pověřen, jako jeden z nejstarších pamětníků, napsat do připravované publikace historii katedry hudební výchovy od jejího vzniku, včetně vedoucích a významných absolventů, kteří v mnoha případech ještě žijí. Pokud se nemýlím, patříš mezi první absolventy hudební výchovy na tehdejší fakultě a univerzitě. Z tohoto důvodu a ještě mnoha dalších jsem osobně sepsal návrh na udělení čestného doktorátu věd o umění – doktor honoris causa. Písemný text byl vypracován v několika verzích, prošel mnoha oponenturami, což trvalo téměř tři čtvrtě roku. Návrh byl schválen vědeckou radou fakulty, univerzity a také, jak bylo sděleno, ministrem školství – komisí pro vědecké hodnosti. Jelikož je vše administrativně dořešeno, píši toto sdělení se žádostí o jeho akceptování. Navrhuji, aby Ti byl čestný doktorát se všemi poctami udělen v listopadu 1996, před pořádáním Slavnostního koncertu, tj. 12. listopadu 1996. Má představa je následující. Do Brna budeš pozván na několik dnů. Převezmeš doktorát v aule právnické fakulty (mohou se zúčastnit pozvaní hosté, rodina, členové PSMU atd.). Budeš asi požádán o přednášku pro studenty muzikologie a hudební výchovy, týkající se anglické, případně evropské sborové tvorby včetně zvukových ukázek, festivalů v Anglii, Tvých úspěchů apod. Na závěr pobytu se zúčastníš koncertu 12. listopadu 1996, kde mohou být provedena některá Tvoje díla. Koncertu se mohou aktivně zúčastnit i členové PSMU, což je nutno domluvit s předsedou a hlavním sbormistrem. Můžeš pro tento účel napsat kratší skladbu pro ženský sbor a varhany, kterou nastuduji a na koncertě provedu, případně zašli již napsanou skladbu do Brna na moji adresu. Představa, kterou Ti sděluji, může doznat změn obsahových i časových. Především prosím o Tvoje písemné vyjádření, zda termín, v němž se má uskutečnit tato akce (6. -12. listopadu 1996) je pro tebe vyhovující. Jelikož jde o významnou společenskou akci fakulty a univerzity, navrhuji, aby byla zařazena do oslav fakulty. Udělení doktorátu by se mělo uskutečnit 7. listopadu 1996. Jsem rád, že se navrhovanou akci podařilo přivést až k oficiálnímu schválení. Dříve jsem nechtěl psát, neboť jednání se neustále protahovalo a výsledek nebyl jasný. Proto se omlouvám, že dopis zasílám až nyní v naději, že svého adresáta zastihne v Londýně. Doufám, že poctu udělenou fakultou a Masarykovou univerzitou přijmeš a zařadíš se tak mezi úspěšné muzikanty, počínaje Leošem Janáčkem v r. 1925, přes Suka, Firkušného a Veselku. Ještě jednou Tě prosím o písemné sdělení a tvé vyjádření k termínu, skladbám, příjezdu a přednášce.

Prof. PhDr. Miloslav Buček, CSc.“[5]

7. listopadu 1996 řekl A. Tučapský v projevu při slavnostní promoci na Masarykově univerzitě v Brně:

„Vaše magnificence, vážený pane rektore, vážení akademičtí zastupitelé, dámy a pánové.

Dnes se mi dostává veliké pocty: Masarykova univerzita – moje Alma Mater – mi uděluje vysoký titul Doctor Honoris Causa. Nesmírně si vážím tohoto vyznamenání a představitelům univerzity za tuto poctu upřímně děkuji. Tím se dostávám do sousedství se jmény Leoš Janáček, Suk, Firkušný, Veselka, abych uvedl alespoň některá jména z hudební oblasti, kterým se této pocty také dostalo. Přiznám se, že je mi v sousedství těchto slavných jmen poněkud úzko pod tím nádherným obrazem Antonína Procházky, rodáka z Vážan u Vyškova – Prometheus.

Když přehlížím svoje klikaté životní cesty a všelijaké osudové peripetie, zdá se mi, že dnešní návrat na Moravu a na Masarykovu univerzitu je přirozeným vyústěním. Na Moravě - v Opatovicích u Vyškova – jsem se narodil, tam jsem vyrůstal a tam jsem se seznamoval s lidovými písněmi, které můj otec vytrvale zpíval při svém ševcovském zaměstnání. Byl to jediný druh hudby, který mi byl tehdy dostupný. Otec si při práci zpíval, já jsem se batolil vedle něho, naslouchal jsem jeho zpěvu a postupně jsem se přidával a zpíval s ním. Na Vyškovsku jsem také získal první muzikantské zkušenosti v lidových kapelách a později v symfonickém orchestru, který tehdy ve Vyškově existoval. Zálibu ve zpěvu a lidové písni jsem později obohatil za svého čtyřletého pobytu ve Valašském Meziříčí. Tam jsem se octnul v prostředí, kde lidové umění bylo ještě živé, hlavně písně a tance. Poznával jsem toto svérázné umění přímo u pramene, prakticky, hrál jsem v cimbálové kapele – hrával jsem klarinet, někdy také housle. Naše cimbálka měla velmi dobrou pověst – projezdili jsme celé Valašsko od Rožnova až po Starý Hrozenkov, několikrát jsme nahrávali pro rozhlasové stanice v Ostravě a v Brně a jednou jsme zajeli i do Prahy. Myslím, že jsem na poslední chvíli zachytil a zažil tento druh lidového umění, které nenávratně mizí nebo se už přestěhovalo do muzeí a archívů.

Po maturitě ve Valašském Meziříčí vedla moje cesta do Brna na univerzitu, kde jsem důkladněji poznával hudební umění v celé šíři a bohatosti i se všemi jeho aspekty a zákruty. Rád vzpomínám na svoje univerzitní roky v Brně a na svoje učitele: profesor Jan Racek již v prvním ročníku nade mnou vynesl přísný ortel: prý ze mne muzikolog nikdy nebude, protože jsem příliš praktický hudebník. Měl naprostou pravdu: mne přitahovala živá hudba, a proto jsem úžeji přilnul k jiným učitelům, kteří můj praktický talent podporovali a rozvíjeli. Byli to hlavně: profesor Bohumír Štědroň, první vedoucí katedry hudební výchovy na Pedagogické fakultě a vlastně její zakladatel. Profesor Štědroň se zaměřoval na novější dějiny hudby, hlavně na Janáčka a Nováka – jinak byl plnokrevný muzikant tělem i duší. Další učitelé, na které rád vzpomínám, působili na Pedagogické fakultě jako lektoři. Skladatel Jan Kunc trpělivě a taktně posuzoval moje první skladatelské pokusy. K němu jsem i po skončení studií jezdil soukromě do hodin kompozice. Z dalších univerzitních učitelů vzpomenu alespoň Zdeňka Blažka, který mne zasvěcoval do tajů harmonie, nebo Viléma Steinmanna, s jeho svérázným názorem na sborový zpěv. Byly to další osobnosti na univerzitě i mimo ni, které mne tak nebo onak formovaly. Bylo to celkové kulturní ovzduší tehdejšího Brna, které na mne ze všech stran doléhalo a působilo. Brno se tehdy kulturně bohatě rozvíjelo a po hudební stránce žilo hlavně Janáčkem, ale v pozadí hudebního dění se stále skrývalo lidové umění, moravská lidová píseň a hudba. Ještě za studií na univerzitě jsem vstoupil do Pěveckého sdružení moravských učitelů. I toto byl zcela logický a přirozený krok, vždyť jsem a vždycky budu především praktický hudebník. Vstup do PSMU byl krok osudový, protože pod vlivem silné umělecké osobnosti dirigenta Jana Šoupala se můj umělecký názor dále rozvíjel a formoval. Později jsem se stal Šoupalovým asistentem a po jeho smrti jsem byl zvolen do čela tohoto legendárního pěveckého tělesa. Litoval jsem, že mi nebylo dovoleno v této práci pokračovat, ale i to, co jsem na Moravě získal, to mi zůstalo v krvi, či v srdci, to vše stále v sobě nosím, to ve mně trvá, ať už se pohybuji na kterémkoliv konci světa.

Asi před 15 lety byla moje kantáta „The Sacrifice“ provedena v Americe v Kansas City. Po koncertě tamní kritik napsal: „Tučapského kantáta je sice na anglický text, ale jeho hudba je česká!“ Velice jsem si zakládal na takovém hodnocení. O několik let později jeden kritik v Anglii při jiné příležitosti byl víc přesný a specifický. Napsal: „Tučapského melodika a harmonické progrese jsou spíše moravské než české!“ Toto hodnocení nemohlo být přesnější. Ano, to „moravské“ je stále ve mně, to v sobě nosím a chráním jako vzácný dar a cenný vklad, tím se stále duchovně posiluji. Ať komponuji cokoliv, třeba instrumentální skladby nebo sonáty, komorní nebo orchestrální hudbu, tento český či moravský element je v mé hudbě evidentní a stále přítomný. Nijak se tomu nebráním, naopak i to je charakteristický znak mého hudebního vyjadřování, můj hudební rukopis. Moje kořeny jsou zde, na Moravě a to se pozná z hudby, kterou píši, z tónů, které znějí. Jen zcela výjimečně uvádím svůj původ v názvu skladby. V roce 1989 jsem složil slavnostní předehru „Floreat Patria“ nebo-li  Ať vzkvétá vlast. Zvolil jsem latinský název a mohla to být kterákoliv vlast, ale podle hudby je to jednoznačné, neboť se tam ozve husitský motiv Božích bojovníků a fragment národní hymny Kde domov můj. Skladba měla být provedena na světovém sokolském sletu v Paříži, ale pro neočekávané politické změny v Evropě k tomu nedošlo. Letos zjara jsem složil sborový cyklus, který jsem nazval „Moravské ritornely“ – Moravské návraty. Zhudebnil jsem v nich čtyři básně svého oblíbeného básníka, brněnského Jana Skácela. V těchto ritornelech jsem se duchovně vrátil na Moravu – vůbec jsem netušil, že Masarykova univerzita mi připravuje opravdový návrat, skutečný ritornel v podobě dnešního slavnostního jmenování. Jak jsem řekl na začátku svého projevu, velice si vážím pocty, které se mi dnes dostává a která mne staví do stejné řady s jinými osobnostmi hudebního světa: s Janáčkem, Sukem, Firkušným, Veselkou… ke každému z nich mám jakýsi osobní vztah. Leoše Janáčka obdivuji a pro poznání jeho hudby jsem ledacos udělal doma i v cizině. Josefa Suka – jeho hudbu prostě miluji. Velký český pianista Rudolf Firkušný, který si za svoje trvalé bydliště zvolil New York, často koncertoval v Londýně a já jsem jeho koncerty pravidelně navštěvoval. Několikrát jsme se osobně setkali a já na setkání s ním a na naše vzájemné rozhovory nikdy nezapomenu. Jiný v této řadě je Josef Veselka. Josef Veselka byl po dva roky mým učitelem, a to zde, na půdě Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity. Později jsme byli konkurenti: on dirigoval Akademické sdružení Moravan a já Pěvecké sdružení moravských učitelů. Byla to jen profesionální rivalita: mezi námi trval přátelský vztah a vzájemný respekt. Veselka byl jmenován čestným doktorem MU 8. března 1992 – v předvečer svých 82. narozenin. V létě téhož roku jsme se náhodou setkali v Praze. Bylo to milé setkání, pěkně jsme si popovídali, povzpomínali a Veselka se mi pochlubil, jakou poctu a vyznamenání mu brněnská univerzita připravila. V prosinci téhož roku Josef Veselka zemřel.

Vážený pane rektore, i já si této dnešní pocty velice vážím. Dříve než ukončím svůj projev, vzpomenu ještě na jedno velké jméno. V lednu roku 1948 byl jmenován titulem Dr. h. c. tehdejší ministr zahraničních věcí Jan Masaryk. Byl jsem student prvního ročníku univerzity a byl jsem slavnostnímu aktu přítomen. Jan Masaryk se narodil před 110 lety (roku 1886) a jeho přáním bylo stát se hudebníkem. Byl velmi zručný pianista a jeho láska k hudbě ho provázela celý život. Osud rozhodl jinak: Jan Masaryk se nakonec věnoval politice a diplomacii, ale klavíru zůstal věrný i při svém náročném povolání a občas vystupoval i veřejně. Zachovala se nám gramofonová deska, na které doprovází slavnou zpěvačku Jarmilu Novotnou, která zpívá české a moravské lidové písně. Slavnostní promoce Jana Masaryka se mi hluboce vryla do paměti. Snad proto, že o několik týdnů později Jan Masaryk zahynul v Praze za podivných a záhadných událostí.

Vaše Magnificence, ještě jednou děkuji představitelům Masarykovy univerzity, jmenovitě Pedagogické fakultě, jejímu děkanovi a katedře hudební výchovy za tento významný den a za ocenění mé práce všeobecně kulturní a skladatelské zvlášť. Mám pocit, že jsem svou prací a svou hudbou alespoň trochu přispěl do bohatého odkazu české kultury a že jsem tím přispěl i k dobrému jménu českého národa ve světě.“[6]

 „Antonín Tučapský se těžce smiřoval se svou emigrací. Svou vlastní tvorbou zůstal hluboce spjat se svou vlastí. Řadu svých skladeb věnoval tomuto citu. Tak tomu bylo například ve skladbě Floreat Patria, která byla určena pro sokolský slet v Paříži. Američtí i angličtí hudební kritikové zdůrazňují, že tento skladatel zůstal hluboce zakořeněn v české nebo lépe moravské lidové písni.

Ve svém slavnostním projevu při promoci Prof. Antonín Tučapský vděčně vzpomínal na svá studentská léta ve Valašském Meziříčí. Zdůraznil, že tam hrál v cimbálové muzice a zachytil tu jedny z posledních zbytků lidové hudební tvořivosti, z níž pak ve vlastním díle vycházel. I při hovoru na posezení u rektora univerzity na tu dobu zavzpomínal. Iniciátorem vzniku studentské cimbálovky byl Dr. Arnošt Kubeša. Primášem byl Mirek Meloun, student gymnázia. Na cimbál hrál žák učitelského ústavu Milan Švrčina, který pocházel z Valašských Klobouk. Antonín Tučapský hrával na klarinet, housle a bylo-li třeba, i na basu.

V té době zpíval též v mužském pěveckém sboru Beseda v druhém tenoru. V jednom ze svých dopisů do Meziříčí o tom napsal: „Byla to moje první škola sborového zpěvu a byla to dobrá škola, protože v čele stál muzikant tělem i duší Václav Dětřich.“ Na Besedu A. Tučapský nezapomíná ani dodnes. Věnoval jí svou úpravu lidové písně „Šťuká sa mi“ a dvě skladby vánoční. Dvě koledy upravil také pro smíšený sbor valašskomeziříčského Gymnázia Františka Palackého.

U příležitosti udělení čestného doktorátu uspořádal rektor Masarykovy univerzity a děkan pedagogické fakulty v Brně k poctě Antonína Tučapského slavnostní koncert. V první části zazněly skladby oslavence, z nichž čtyři tu měly světovou premiéru. Mimořádnou pozornost mezi nimi vzbudila Toccata e Canzone pro klavír a varhany, které zahráli manželé Bučkovi. Milé bylo vystoupení paní Beryl Tučapské, která zpívala čtyři moravské lidové písně v úpravě svého manžela. Druhou část koncertu připravilo Pěvecké sdružení moravských učitelů za řízení Lubomíra Mátla, který pak oslavence vyzval, aby se alespoň na chvilku vrátil k dirigentskému pultu a provedl se svými Moravskými Janáčkovu Lásku opravdivou a Nešverovu Moravěnku.“[7]

 

            41. ročník Festivalu sborového umění v Jihlavě (1998)

            „Při festivalu se letos v Jihlavě představily domácí sbory, tělesa ze Slovenska, Norska, Singapuru a Anglie. Významný prostor byl tentokrát věnován tvorbě a osobnosti českého skladatele Antonína Tučapského, který je s FSU v kontaktu od jeho začátků. Nečekaným zpestřením bylo o minulém víkendu i společné vystoupení oceněných renomovaných i mladých autorů mezinárodní skladatelské soutěže. Ti zpívali nejen na pódiu divadelního sálu DKO, ale při závěrečném neoficiálním setkání i v prostorách zdejší restaurace…“[8]

 

            Oslava sedmdesátin (1998)

            V roce 1998 se Antonín Tučapský dožil 70. narozenin. Na jeho počest byly organizovány koncerty v Brně, Vyškově, Olomouci a Kroměříži.

26. března 1998 se konal koncert v Brně, na kterém účinkovali sólisté a Pěvecký sbor Masarykovy univerzity.

V den svých 70. narozenin, 27. března 1998, byl Antonín Tučapský jmenován čestným občanem města Vyškova a byl uveden koncert z jeho děl, který byl rozdělen na tři části. V první účinkovali učitelé a hosté ZUŠ. Zazněly písně z cyklu Láska a žal II. v podání sopranistky Magdy Vitkové. První a třetí větu hobojové suity Pod Ukvaly zahrála Vlasta Fraňková za klavírní spolupráce Libuše Kupkové. V podání sopranistky Ruly Machačové a Antonína Jíši zaznělo Ave Maria a Salve Regina. Toccatu e canzone pro klavír a varhany provedli Jana Večeřová a Antonín Jíša. Ve druhé části zazpíval Vyškovský smíšený pěvecký sbor pod vedením Filipa Macka Hlas domova, Návrat a Píseň o domově. Po přestávce vystoupil Dívčí pěvecký sbor Střední pedagogické školy v Kroměříži s interpretací Tučapského díla Missa de Angelis pod vedením Jana Štěpánka a za varhanního doprovodu Antonína Jíši.

29. března 1998 byla uspořádána slavnost v Olomouci, jejímž hlavním iniciátorem se stal Tučapského dobrý přítel a kolega Jaromír Borovička. „V neděli večer byl uspořádán olomouckými muzikology a hudebními umělci slavnostní hudební večer na počest 70. narozenin významného moravského skladatele Antonína Tučapského. Skladatel přijel do rodné vlasti z Velké Británie a setkal se v minulém týdnu na slavnostním večeru se svými přáteli v Brně a ve svém rodišti – Opatovicích. Do Olomouce přijel Tučapský na pozvání olomouckého arcibiskupa a metropolity moravského Jana Graubnera, který oslavenci předal diplom s medailí sv. Jana Sarkandera. Po stránce organizační připravila pro vzácného hosta slavnostní setkání Literární sekce Vlastivědná společnost muzejní Olomouc ve spolupráci s olomouckými umělci. Program byl velmi pestrý a podíleli se na něm svými vzpomínkami i jubilantovi přátelé, z Olomoučanů pak Zdeněk Fridrich a Leoš Friedl. Hudební a pěvecké výkony byly brilantní a byly oceněny jak posluchači, tak i jubilantem. Zvlášť je třeba vyzvednout výkon Mužského pěveckého sboru Nešvera s dirigentem Vlastimilem Nedvědem, interpretační výkon herce Františka Řeháka, klavírní výstup biskupa Josefa Hrdličky a pohotový „záskok“ Jana Sojky za nemocnou Zdeňku Fridrichovou. Pěvecké výkony, připravené Jaromírem Borovičkou, odvedli na úrovni v klavírním doprovodu Milady Jedličkové, Eva Horníčková, Iveta Hubáčková, Naděžda Ostřanská, Ivan Kozumplík a sám Jaromír Borovička. Zaujal i suverénní výkon klavíristky Květy Fridrichové a flétnisty Víta Janečka. Všechny části hudebního pořadu byly předneseny na vysoké úrovni, zcela bezchybně a s velkým nasazením. V závěru večera vystoupil s krátkým projevem jubilant Tučapský a zcela bezprostředně se vyznal ze svého obdivu k Olomouci, kterou poznal již jako malý chlapec při občanských návštěvách svého strýce v Holici. O večer na počest Antonína Tučapského projevilo zájem mnoho jubilantových přátel, bývalých spolupracovníků a sborových pěvců, takže sál Besedy byl opět naplněný do posledního místa.“[9]

Také v  Kroměříži byl koncert uspořádán 4. dubna 1998. V první polovině programu zazněly skladby Bone Jesu, Suscipe Domine, Svatý Václave v podání Chrámového sboru Blahoslavené Panny Marie za varhanního doprovodu Jany Maitnerové. V druhé polovině bylo provedeno Five Lenten Motets a Missa Brevis v podání Moravských madrigalistů vedených Radkem Dočkalem. Moravští madrigalisté a Chrámový sbor u Blahoslavené Panny Marie prezentovali duchovní díla osobně přítomného skladatele.

Koncert v Kroměříži znamenal pro Tučapského velmi mnoho, neboť právě zde začínal svoji učitelskou dráhu. Starosta mu předal pamětní medaili města.

 

            Premiéry skladeb Antonína Tučapského v ČR v letech 1993 - 2008

            V roce 1993 bylo v Brně provedeno oratorium Stabat Mater a o několik let později, 31. března 1999, zaznělo i v  pražském Rudolfinu. Skladba pro klavír a varhany - Toccata e Canzone byla premiérována ve Vyškově 15. dubna 1994. 7. listopadu 1996 měla v Brně premiéru skladba Missa de Angelis. V Ostravě byl 9. dubna 1998 uveden houslový koncert. 2. listopadu 1999 byl ve Smetanově síni v Praze proveden violový koncert. 29. března 2000 proběhla premiéra Mary Magdalene ve Dvořákově síni pražského Rudolfina. Varhanní verze zazněla 4. října 2003 v sále Martinů Lichtenštejnského paláce. Součástí 25. ročníku mezinárodního festivalu Janáčkův máj v Opavě, konaného 4. června 2000, byla Tučapského sborová skladba Moje matka. Te Deum bylo poprvé uvedeno 16. října 2000 v pražském Rudolfinu. České premiéry se v roce 2003 dočkala také skladba Chorální fantazie, kterou premiéroval Dr. Antonín Jíša při oslavě pětasedmdesátin Tučapského ve Vyškově. Českou premiéru měla 2. - 3. prosince 2004 v brněnském divadle Barka opera o jednom dějství - Majitel pohřebního ústavu. Kantáta Jubilate, laudate byla premiérována v Jihlavě v roce 2007. 16. dubna 2008 byl proveden ve světové premiéře Koncert pro kytaru a smyčcový orchestr, v Besedním domě v Brně, který Tučapský věnoval kytaristovi Vladislavu Bláhovi.

 

            Oslava pětasedmdesátin (2003)

            Oslavy proběhly nejen ve Vyškově, ale i v Novém Jičíně, Opavě a Boskovicích. „Minulý týden měl slavný rodák plné ruce práce. Únava však na něm nebyla ani chvilku znát. V pátek dopoledne dokonce uskutečnil ve Vyškově besedu se studenty gymnázia, kteří byli vnímavým publikem a mimo jiné ocenili i mistrovu skvělou češtinu (což prý se o mnohých hokejistech žijících pár let v zámoří nedá říct).

Vyvrcholení oslav patřilo však slavnostnímu koncertu, kde učitelé ZUŠ a Vyškovský smíšený pěvecký sbor sestavili program z díla A. Tučapského. Samozřejmě nemohly chybět skladby, které autor Vyškovákům věnoval. V úvodu zazněla dokonce česká premiéra hymnické skladby pro varhany Chorální fantasie, napsaná před dvěma lety na popud našeho velvyslance ve Velké Británii. Skladbu bravurně přednesl Antonín Jíša, bývalý ředitel ZUŠ ve Vyškově, který má největší zásluhu na organizaci tohoto zdařilého večera.“[10]

„Koncert v Opavě byl poctou českému skladateli žijícímu v exilu od roku 1975. Jeho instrumentální skladby, které provedli učitelé a žáci ZUŠ V. Kálika, měly přirozenou melodiku, ale také zajímavé hudební nápady, které dovedly zaujmout. Dokladem toho byla velmi zajímavá a výjimečná skladba pro varhany a klavír „Toccata e Canzone“. Autor byl dojat provedením svých skladeb mladými interprety. Vyjádřil se velmi pochvalně o úrovni hudebního školství v našem městě. V druhé části zazněly sborové skladby „Missa de Angelis“ pro ženský sbor a varhany v provedení Pěveckého sdružení slezských učitelek – dirigent Petr Škarohlíd. Právě u sborové tvorby bylo patrné, že autor pracoval jako sbormistr a jeho sborová tvorba byla pro nás srozumitelná a dovedla nás oslovit. Dokladem toho byla skladba „Návrat“, ke které autor napsal vlastní text a věnoval ji Pěveckému sboru Stěbořice.

V závěrečné části koncertu Pěvecký sbor Stěbořice a Opavský chrámový sbor pod vedením Karla Kostery pozdravili autora jeho postními skladbami a skladbou „Hlas domova“, ve které jubilant z emigrace vyjádřil lásku k vlasti závěrečnou skladbou J. A. Komenského „Živ buď, národe!“.

V závěru koncertu jsem mohl poděkovat organizátorům - Karlu Kosterovi a ZUŠ, dále pěveckým sborům a také všem účinkujícím za krásný hudební dar, který připravili skladateli. Ten se mohl spolu s námi těšit, že jeho tvorba v emigraci našla své interprety i mezi mladými Opavany. V den svého jubilea se tak dočkal radosti, které se nedočkal emigrant J. A. Komenský.“[11]

 

            Festival Antonína Tučapského ve Vyškově (2005)

            V roce 2005 se konal první ročník Festivalu Antonína Tučapského ve Vyškově. Myšlenka vzniku festivalu, který by nesl jméno skladatele, vznikla už při návštěvě Tučapského ve Vyškově při příležitosti jeho sedmdesátých narozenin. Zorganizování festivalu se ujal MgA. Filip Macek, dirigent Vyškovského smíšeného sboru společně s městem Vyškovem. Festival se zaměřuje na interpretaci skladeb určených pro smíšené sbory a nedílnou součástí repertoáru je i povinná skladba od Antonína Tučapského. Autor se, se svojí ženou, osobně festivalu zúčastňuje. Smíšené sbory jsou za přednes skladeb hodnoceny a získávají cenu A. Tučapského. Koná se jednou za dva roky a to bienálním způsobem.

 

            Pocta tvůrcům (2008)

            Takto se nazýval cyklus České filharmonie, který byl věnován pětici českých skladatelů: Zdeňku Lukášovi, Petru Ebenovi, Antonínu Tučapskému, Bohuslavu Foersterovi a Bohuslavu Martinů[12].

            V čele řídícího výboru stáli: Miroslav Košler, sbormistr, Prof. PaedDr. Jiří Kolář, předseda Unie českých pěveckých sborů, Ing. Bedřich Plecháč, ředitel agentury Bohemia Ticket, Prof. Václav Riedlbauch, ředitel České filharmonie, Doc. PaedDr. Zdeněk Vimr, sbormistr, Jakub Zicha, sbormistr.

            Předseda přípravného výboru Miroslav Košler napsal: „Na zahajovací koncert mezinárodního sborového festivalu v holandském Arnhemu jsem přišel pozdě. Vtěsnal jsem se na kraj zadní lavice přeplněného chrámu v naději, že si odpočinu po dlouhé, namáhavé cestě po dálnicích, které mne se zpožděním na toto místo zavedly. Zaposlouchal jsem se však do dramatické, jímavé a hluboce citové hudby, která mne upoutala. Oratorní skladba, velký smíšený sbor, barevně instrumentovaný symfonický orchestr, bouře i perleť bicích, altové a barytonové sólo. Latinskému textu jsem pro vzdálenost a chrámovou akustiku dlouho zcela neporozuměl – nikdo z posluchačů ani neměl v ruce program. Stabat Mater – ale od koho ? A tak jsem se seznámil s pro mne dosud zcela neznámou tváří hudby Antonína Tučapského. Zatímco doma psal většinou s ohledem na interpreta, vázán jeho možnostmi – tu bylo málo tenorů, tam zas chyběly hloubky, jinde hrozilo nebezpečí intonačního kolapsu – v Londýně byl jen čistý notový papír a neohraničenost prostředků i námětů. Po překonání počátečních obtíží, které mu exil připravil, se mohl i více na tvorbu soustředit ku prospěchu její šíře a zralosti. Neprodleně jsem svého přítele poprosil, aby mi partituru svého oratoria poslal a spolu s Vladimírem Válkem jsme ho jako pražskou premiéru s vděčným ohlasem uvedli. Brzy pak následovala další pražská provedení dosud u nás neznámých Tučapského větších forem – Mary Magdalene, Te Deum. Pěvci i jejich posluchači si brzy znovu našli cestu k Tučapského hudbě, která pod tlakem politického režimu u nás takřka zmlkla na více než patnáct dlouhých let. Tvorba Antonína Tučapského se opět stala neodmyslitelným podílem českého sborového života.“ [13]

            „Na čtyřech vystoupeních cyklu Pocta tvůrcům se podílelo 26 pěveckých sborů a 48 sólistů, na pódiu vždy zcela zaplněného sálu Rudolfina se vystřídalo celkem 1.600 účinkujících. Provedení 58 skladeb připravilo 32 sbormistrů. Pocta tvůrcům, to nebyly jenom čtyři koncerty, ale vynikající atmosféra společných zkoušek, které všem pěvcům i sbormistrům přinesly radost i nové pohledy na tvorbu jubilantů.“ [14]

 

            Zahraniční ohlasy na tvorbu Antonína Tučapského

Při zpracovávání této kapitoly jsem se opíral o materiály, které jsem získal u samotného skladatele v Londýně z jeho soukromého archivu. Dále pomocí webu a odkazů na cizojazyčné stránky. Většinou se jednalo o texty, týkající se žvotních faktografických údajů, spojovaných s vydáním nových nahrávek na CD. Najít dostatečné množství ohlasů je zcela nemožné. Sám Tučapský na vývzu k poskytnutí materiálů, píše: „Obávám se, že Vám nemohu dát více informací. Jestli se v nějakých časopisech něco píše o provedení nebo vydání mých skladeb, to celkem nesleduji a nemám přehled."[15]

  I přesto si můžeme ohlasy na Tučapského tvorbu demonstrovat na článku, který napsal Christopher Morley - dopisovatel Birmingham Times. Reaguje na provedení jeho Stabat Mater. Tuto skladbu ostatně Tučapský napsal zároveň i jako revoltu proti komunistickému režimu v tehdejším Československu. Morley označuje tuto skladbu, jako dílo „ s tónovým klidem a s rázným, „jasně ohraničeným“ rytmem.[16] Je zajímavé, že zde autor článku uvádí i Tučapského výrok: „I was dismissed from my senior lectureship, I was forbidden to conduct, and my compositions were banned.“[17]

V jiném článku od autorky Janet Lunt, která se zabývala Tučapského duchovními skladbami, jejími stručnými charakteristikami a srovnáváním kompozic Tučapského s jinými hudebními skladateli, se dovídáme, že obdivuje u skladatele jeho ohromný cit pro jazyk, nejen rodný, ale i pro cizí jazyky, ať už angličtina, latina či francouzština. Obdivuje skladatelovu práci s instrumentálním obsazením. Považuje jej za velmi vyvážený a vhodně využívaný.[18]

Většina zahraničních článků a ohlasů na Tučapského tvorbu, které jsem měl možnost prostudovat, reagovaly na skladatelovu tvorbu velice pozitivně a vyzdvihovaly skladatelův cit pro užití jazyka a vhodnou instrumentaci. Většina z autorů neopomenula zmínit fakt, že Tučapský pochází z Československa. Tudíž by měl být považován za českého hudebního skladatele. Ale on se dokázal prosadit i ve Velké Británii, kde je zároveň považován za anglického hudebního skladatele i přes to, že zde žije až od roku 1975.

Tučapského zahraniční ohlasy jsou důkazem toho, že jeho používaná skladebná technika je přijímána bez výhrad a je přijímána velmi dobře.

 



[1] Špidla, J.: Dopis A. Tučapskému, 3. březen 1988, archiv Muzea Vyškovska

[2] Tučapský, A.: Moji Vyškováci mi rozumějí, 17. duben 1992, roč. III, č. 15, str. 5 - 6

[3] Tučapský, A.: Antonín Tučapský na vyškovské věži. Vyškovské noviny, 2. říjen 1992, roč. III., č. 39

[4] Originál uložen v Muzeu Vyškovska.

[5] Originál dopisu je uložen v Muzeu Vyškovska.

 

[6] Tučapský, A.: Projev u příležitosti udělení čestného doktorátu.  Rukopis, Londýn 25. říjen 1996.

[7] Demel, J.: Čestný doktorát Antonínu Tučapskému. Valašský deník, 1996, roč. IX, č. 23, str. 7

[8] Fučík, L.: Festival sborového umění, Jihlavské listy, 3. července 1998

[9] Kolář, B.: O vzdání holdu Antonínu Tučapskému projevili jeho příznivci velký zájem. Hanácké noviny 31. březen 1998, str. 6

[10] Vyškovské noviny:  Grandiózní oslavy pětasedmdesátin skladatele Antonína Tučapského, březen 2003, str. 6

[11] Mrázek, J.: Pocta skladateli Dr. Tučapskému.

[12] 1. koncert k nedožitým osmdesátinám skladatele Zdeňka Lukáše  (1928  - 2007)

         Rudolfinum -  neděle 19.října 2008 v 17,00 hodin

     2. koncert k výročí narození skladatele Antonína Tučapského (*1928)

         Rudolfinum -  neděle 14.prosince 2008 v 17,00 hodin

     3. koncert k nedožitým osmdesátinám skladatele Petra Ebena (1929 - 2007)

         Rudolfinum – neděle 8.února 2009 v 17,00 hodin

     4. koncert ke 150 výročí narození skladatele J. B. Foerstera a

                             50. výročí úmrtí skladatele Bohuslava Martinů

         Rudolfinum – neděle 19.dubna 2009 v 17,00 hodin

 

[14] Košler, Miroslav: Pocta tvůrcům.

http://www.poctatvurcum.cz/  (7. 7. 2010).

[15] Korespondence mezi autorem práce a A. Tučapským ze dne 15. 9. 2010, originál dopisu uložen u autora práce.

[16] Morley, Ch.: Victory at last over Czech composer´s „big brother“. Birminghem Times, March, 1992

[17] tamtéž

[18] Lunt, J.: A composer discovered. Contemporary music, May 1999, str. 1-7. Birminghem Festival Choral Society 8th April 2000

 

Kontakt

Mgr. Michael Korbička mkorbicka@seznam.cz